Od revoluce se v Česku uživí psaním knih jen Michal Viewegh, říkává se. Populární prozaik je s více než milionem výtisků skutečně jedním z nejprodávanějších českých spisovatelů.
Jeho díla lahodí imperativu trhu, když kloubí atraktivní náměty s jasným preferovaným čtením; literární kritikou jsou však spíše opomíjená jako banální, bezobsažná, prvoplánová. Vypovídá to snad o tom, že většinová česká společnost nemá vkus?
Není to krajanským specifikem.
Dilema takového estetického odsudku — zda má většinové publikum skutečně špatný vkus, protože jeho příslušníci postrádají určité statky, dejme tomu sociální a kulturní kapitál, a proto i estetickou vnímavost; nebo jsou některé estetické soudy kritikou označovány jako pomýlené jen proto, že je vynáší příslušníci nižší statusové skupiny — abstrahuje ze sociologické kritiky estetiky Pierra Bourdieuho Pavel Zahrádka. A zasazuje jej i do kontextu literárního pole.
Bourdieu se v díle Distinction zabývá vztahem mezi kulturními preferencemi a sociálním postavením. Závěry jeho výzkumů přesvědčivě rozporují tradičnímu kantovskému pojetí, že estetické hodnocení je nezaujaté a obecně platné.
Lidé s významným sociálním, kulturním, případně ekonomickým kapitálem podle Bourdieuho zjištění upřednostňují literaturu a jiné kulturní artefakty abstraktní, nesoucí symboliku a víceznačnost; příslušníci pracovní třídy pak oceňují funkčnost a jednoznačnost populární kultury.
Tedy zmíněného Viewegha.
Bourdieuho empirie ovšem — jak poznamenává Zahrádka — nevytváří jen bipolární hierarchii mezi vysokou a nízkou kulturou, vysokou a nízkou literaturou. Logiku takové dichotomie mimo jiné dále rozvíjí dvě Bourdieuho výtky estetické axiologii.
Ta první směřuje k estetickému historismu jakožto přesvědčení o historické kontingentní kulturní kompetenci. Bourdieu je přesvědčen, že estetická dispozice předpokládá spíše jakousi aktuální distanci vůči světu — a jedním dechem dodává, že ta leží v základu buržoazního prožívání života.
Ta druhá směřuje k estetickému skepticismu, respektive dvěma formujícím skepsím — domyslům, že lidé s odlišným kapitálem mají jiné estetické preference a že lidé s odlišnými kapitály se v estetickém hodnocení jednoho a téhož předmětu liší.
Nelze si nevšimnout, jak umně Zahrádka vybírá právě tuto Bourdieuho kritiku estetické axiologie, aby demonstroval, že výsledky současné sociologie poněkud odporují normativní snaze tradiční filozofické estetiky. Zdá se, jako by Bourdieu byl prvním, kdo byl kantovské estetické axiologii schopný zvednout rukavici.
Znalost kontextu takového historického obratu je užitečná — pomáhá nám pochopit současnou estetiku v literárním poli.
Mnohé dnešní odpovědi na otázku, v čem tkví specifičnost literatury nebo konkrétního díla, totiž v souladu s prvním bodem Bourdieuho kritiky kladou důraz na nezištnost a neúčelovost — tedy distanc, který Vieweghovi tak notně vytýká kritika.
A vyvrácená je i skepse, že příslušníci vyšší třídy ve volném čase čtou díla ve starořečtině a příslušníci nižší třídy onoho populárního českého prozaika.
Zdá se však, že ne úplně a kantovská estetika ještě někde probublává na povrch: Protože tím, kdo tuto skepsi nepřijímá, je nakonec sám Zahrádka, když píše, že nezná žádného akademika, který by si na dovolenou vzal Román pro ženy…
Použitý zdroj
ZAHRÁDKA, Pavel. Sociologie vkusu: sociologická kritika estetické axiologie. ZAHRÁDKA, Pavel. Heteronomie estetické hodnoty: sociologická kritika filozofické estetiky. Brno: Host, 2015, s. 53-70. ISBN 978-80-7491-490-4.