Poznámky k teoriím změn

Teorie změn jako nauka o změnách, jejich řízení a zvládání; jako metoda plánování; jako procházení fázemi.

Sdílím poznámky ke dvěma dílčím textům:

PARTRIDGE, Lesley. Managing Change. Oxford: Butterworth-Heinemann, 2007. Learning Made Simple. ISBN 978-0-7506-8454-5.

Lesley Partridge pojímá teorie změn značně pragmaticky.

Ve své business-oriented příručce shrnuje mnoho metod a praktik spjatých s change managementem jako čistě manažerskou disciplínou.

Jejich výčet docela odpovídá schematickému pojetí knihy:

Objevuje se PESTLE analýza; dělení na top down, bottom up, radikální, otevřeně končící a postupné změny; Demingův cyklus; SWOT analýza; force-field analýza; analýza stakeholderů; klacek a mrkev jako prostředky řízení; shrnutí obecných principů leadershipu; nejjednodušší možný komunikační model; několik tipů k efektivnímu naslouchání a kladení otázek; management rizik; apel na měřitelnost; planning s rozpadem na obecné cíle, záměry i konkrétní plány; Ganttův diagram; obdobný apel na monitoring a reporting; stručné principy práce s konflikty — a konečně SMART cíle.

Je otázkou, nakolik je takový kusý přehled použitelný — příručka působí spíše jako manažerský tahák a subjektivně se nijak nevychyluje ze záplavy knih o projektovém řízení.

Autorka sice zdůrazňuje, že se mění organizace i lidé, a přidává řadu osobních case studies — byť trpce umělých, ale vlastně se lidem nevěnuje.

A ještě s většími obtížemi je kniha použitelná pro zvládání širších sociálních a jiných strukturálních změn.

TONKINWISE, Cameron. Design for Transitions — From and To What?. In: Critical Design Critical Futures [online]. 2015 [cit. 2022-11-07]. Dostupné z: http://www.cd-cf.org/articles/design-for-transitions-from-and-to-what/

Cameron Tonkinwise v textu teprve uvozuje transition design jako nový a specifický směr.

Opodstatňuje ho v deseti bodech:

Zaprvé jako směr, který předpokládá, že převládající způsoby života nejsou udržitelné a jednotlivé zátěže jsou vzájemně propojené: Žádnou ze současných krizí nelze řešit odděleně.

Zadruhé jako směr, který si uvědomuje kruciální povahu designu: Krize prostupují rozhraními a sociálně-ekologicky vykořisťující průmysl má podobu různých situací — třeba když sedíme v autě a na svém iPhonu kontrolujeme stav bankovního účtu. Chápání designu pak neodpovídá jeho významu, a to ani mezi designéry.

Zatřetí jako směr, který reflektuje proměnu designu jako disciplíny, založenou na širších změnách v pozdně kapitalistické neoliberální ekonomice.

Začtvrté a zapáté jako směr, který je alternativou k udržitelnému designu (sustainable design) a sociálnímu designu (social design): Jakkoliv je přirozené, že se design jako svébytná disciplína snaží o efektivní využívání zdrojů — minimalistický funkcionalismus, neměl by se v duchu obou zmíněných směrů soustředit na snižování dopadů, ale na změnu systému. Transition design se proto zavazuje ke strukturální sociální změně nad rámec dílčích řešení dílčích sociálních problémů.

Zašesté jako směr, který přebírá zodpovědnost za budoucnost, kterou imaginuje a zhmotňuje.

Zasedmé jako směr, který se zároveň pokouší o aktualizaci teoretických rámců tak, aby lépe odpovídaly potřebám strukturálních sociokulturních změn.

Zaosmé jako směr, který vnímá otázky sociálních rolí, tedy přímo zapojuje a zohledňuje roli designéra.

Zadeváté jako směr, který nenavrhuje konečné řešení problému, ale otevírá další možnosti — iteruje.

A zadesáté jako směr, který je orientovaný na praxi.